Onomatopoeia vstoupila do Angličtina přes pozdní latinu a nakonec sahá až k řeckému onoma, což znamená „jméno“, a poiein, což znamená „vytvořit.“(Onoma lze nalézt v termínech jako onomastika, která odkazuje na studium vlastních jmen a jejich původu, zatímco poiein nám dal taková slova jako báseň a básník.)
Kdo vynalezl onomatopoju?
Onomatopoetická slova znějí jako to, co popisují: například „pop“a „crack“. Původ onomatopoeie lze vysledovat k starověkým Řekům. Slovo onomatopoeia pochází z řečtiny.
Kde se nalézá onomatopoje?
Onomatopoeia je figura řeči, ve které slova evokují skutečný zvuk věci, na kterou odkazují nebo popisují. „bum“výbuchu ohňostroje, „tikání“hodin a „ding dong“zvonku jsou příklady onomatopoje.
Na čem je založena onomatopoje?
Onomatopoeia (také onomatopeia v americké angličtině) je proces vytváření slova, které foneticky napodobuje, podobá se nebo naznačuje zvuk, který popisuje. Takové slovo samo se také nazývá onomatopoeia. Mezi běžné onomatopoje patří zvířecí zvuky, jako je oink, mňoukání (nebo miaow), řev a cvrlikání.
Musí být onomatopoje skutečné slovo?
Navzdory svému složitému vzhledu a zvuku má onomatopoeia ve skutečnosti v angličtině jednoduchou funkci. Svédefinováno jako „vytvoření slova, jako je kukačka, mňoukání, troubení nebo bum, imitací zvuku, který vydává nebo je s ním spojen“. Jednoduše řečeno, je to slovo, které zní jako to, co znamená.
